Služebník Boží P. Ignác Stuchlý se narodil 14. prosince 1869 v Horním Slezsku ve vesnici Bołeslawi v české rodině Stuchlých jako prostřední ze tří synů. Rodiče se jmenovali Šimon Stuchlý a Marianna rozená Procházková. Měli v Bołeslawi zemědělskou usedlost. Pokřtěn byl 15. prosince 1869 ve farním kostele v Píšti jménem Ignác. Farnost je dnes rozdělena státní hranicí. Píšť je v Československu, Bołeslaw v Polsku.
Dětství Ignáce Stuchlého ovlivnila tehdejší politická linie kancléře německého císařství Bismarcka, tzv. kulturní boj, jehož cílem byla likvidace katolického náboženství. Slezsko tehdy patřilo k německému císařství a katolíci byli vystaveni tvrdým represím. Slezané ale byli věrní katolické církvi. Doma se jistě o tom mluvilo a vnímavý hoch si odnesl neochvějnou věrnost církvi.
V šesti letech začal Ignác chodit do školy. Byla sice německá, ale učil ho národnostně i nábožensky uvědomělý učitel Kolibaj. Byl to velký mariánský ctitel a snažil se Ignáce usměrnit ke kněžství, protože měl nadprůměrné nadání a zbožnost. Hoch neměl ale dobré zdraví, a tak zůstal po vyjití ze školy doma v hospodářství.
U toho zůstal osm let. Jeho tělesná slabost byla silnější a vlekla se. Pominula až poté, kdy mu pomohl lidový léčitel v Bohumíně. Řekl mu, že to nic není, jen ať pije hodně rybího tuku a chrání se kyselého. Nic víc. Nádavkem mu řekl po polsku: „Z tebe bude ještě ‚kšonc‛ (kněz).“ Lék zabral a Ignác se začal uzdravovat. Jen narážka na kněžství a vzpomínka na pana učitele Kolibaje a jeho proroctví mu zůstaly v hlavě.
Světlo mu vzešlo o slavnosti Porciunkule v Opavě, kam se Ignác vydal pěšky. Tam mu zpovědník jezuita na otázku, zda ještě může být knězem, řekl, že ano, ale v nějaké řeholi. Když se svěřil se svou touhou panu faráři, vysmál se mu, že je příliš starý a že je pozdě. Kaplan, který rozhovor slyšel, povzbudil Ignáce k vytrvalosti. Dobře dopadl i odvod k vojenské službě. Nebyl odveden. Také rodiče přijali jeho sdělení, že chce odejít do Olomouce studovat na kněze, bez námitek.
V Olomouci začal Ignác studovat pod vedením dominikána P. Angela Lubojackého latinu a řečtinu. P. Lubojacký později vystoupil od dominikánů s úmyslem založit kongregaci, která by se věnovala východním Slovanům. V Klímkovicích, odkud P. Lubojacký pocházel, založil soukromé gymnasium pro budoucí členy plánované kongregace. Podnik z finančních důvodů ztroskotal. Ignác se ocitl na dlažbě. Bylo mu 25 let. Pokoušel se uchytit v některém klášteře. Dostalo se mu přijetí u jezuitů na Velehradě a byl rozhodnut k nim vstoupit. Při zpáteční cestě z Velehradu se stavil v Olomouci u P. Josefa Klvače, který mu byl v době jeho pobytu v Olomouci zpovědníkem. Tato návštěva přehodila výhybku v Ignácově životě. P. Klvač mu řekl: „Nepůjdete k jezuitům, ale k salesiánům.” Poslal ho domů s tím, že napíše do Turína, aby počkal doma na odpověď. Již za tři dny přišel telegram z Turína: „Jsi přijat. Přijeď ihned! Rua.” Telegram poslal první nástupce Dona Boska, dnes blahoslavený, Michal Rua.
8. září 1894 přijíždí Ignác do Turína na Valdocco. Don Rua, s kterým se domluvil latinsky, ho poslal na Valsalice, kde se připravovali polští aspiranti. Po půl roce ho představení poslali do Ivrey, kde se také polští aspiranti, ale pokročilejší, připravovali na vstup do noviciátu.
Prvního září 1895 začal Ignác noviciát. 6. listopadu ho don Rua oblékl do kleriky. Koncem noviciátu prožil Ignác těžkou krizi, měl pocit, že nebude schopen plnit přijaté závazky salesiánského řeholního života. Světlo mu zprostředkoval opět don Rua. Na konci duchovních cvičení, před ukončením noviciátu, mu řekl: „Jsi povolán, na nic nedbej, to jsou jenom pokušení. Slož hned věčný slib a budeš mít pokoj!“ Ignác poslechl a 1. 9. 1896 složil do rukou dona Ruy věčné sliby. Pokušení ustala, mohl uklidněn začít filosofický studentát.
Představení žádali, aby při studentátě studoval ještě agronomii, počítali že Stuchlý odejde na misie. Po úspěšně vykonané zkoušce na turínské universitě si podal Ignác žádost o misie. Ale přijel na exercicie don Rua a ptal se, co bude Ignác příští rok dělat. Když uslyšel, že je přihlášen na misie, řekl: „Vezmi přihlášku zpět. Tvé misie budou na severu.” Stuchlý opět poslechl. Po návštěvě domova, kde mu mezitím zemřel otec a kam jel uspořádat pozůstalost, nastoupil jako asistent v Gorici.
Gorice tenkrát patřila k Rakousko-Uherskému císařství. Stýkaly se zde tři národnosti: italská, slovinská a německá. Posláním domu, do kterého byl Ignác poslán, bylo připravit studenty gymnasia, kteří v domě bydleli tak, aby obstáli a diecéze získala kněze, kterých tenkrát byl nedostatek. Stuchlý měl tedy se studenty opakovat látku a mimoto sám studovat soukromě teologii a skládat v místním semináři zkoušky. Později mu přibyla další práce. Začalo se stavět a Stuchlý byl pověřen vedením stavby. Byl dříč a v mnoha věcech se vyznal a tak se stalo, že ještě nebyl vysvěcen na kněze a inspektor ho za předpokladu, že k svěcení brzo dojde, jmenoval zástupcem ředitele – prefektem domu.
Na konci školního roku 1901, kdy se normálně udílelo svěcení, nebyl Stuchlý přítomen a neměl ještě všechny zkoušky. Do Gorice přijel na návštěvu don Rua a když zjistil, že Stuchlý je prefektem a není ještě knězem, nařídil při první příležitosti dát věci do pořádku. Příležitost se naskytla 3. listopadu. Stuchlý byl vysvěcen kardinálem Missiou v soukromé kapli na kněze. Brzy se stal vyhledávaným zpovědníkem. Veden horlivostí chodíval často na Svatou Horu u Gorice zpovídat poutníky. V Gorici byl celkem 13 let.
V roce 1910 poslali představení P. Stuchlého do Lublaně. Stavěl se tu chrám P. Marie Pomocnice a stavba se dostala do finančních těžkostí. P. Stuchlý už měl pověst dobrého hospodáře. Dal se hned do práce. Obklopil se schopnými pomocníky a začal hospodařit. Neštítil se žádné práce, osobně oral, staral se o dobytek, pracoval od svítání do tmy. Byla zlá doba. Vypukla balkánská a brzo potom I. světová válka. Bylo třeba živit hochy i salesiány v ústavě, vydržovat noviciát na Radně.
Po válce se Slovinsko stalo součástí Jugoslávie. Stuchlý odešel na dva roky do Veržeje, kde připravil ústav pro salesiánský dorost, a pak se vrátil do Lublaně, kde ho bylo třeba při dostavbě kostela. Peníze se tenkrát těžko sháněly a Stuchlý při žebrání leccos nepříjemného zažil. V roce 1924 se podařilo kostel dostavět. Chrám posvětil stařičký salesián kardinál Cagliero, žák Dona Boska. Stuchlý celou slavnost organizoval.
Po dostavění chrámu byl P. Stuchlý jmenován ředitelem salesiánské oratoře v Lublani. Konečně se dostal k bezprostřední práci mezi hochy. Ale nebylo mu toho dlouho dopřáno. Již za čtyři měsíce dostal dopis od hlavního představeného: „Přijeď rychle, budeš vyslancem Boží prozřetelnosti!” Bylo mu 55 let a byl by si zasloužil odpočinek, ale nechal všeho a šel, kam volal Bůh.
Mezitím nastoupilo v Itálii do ústavu v Perose Argentině 28 hochů z Čech a Moravy, aby se stali salesiány a přenesli dílo do Československa. Nikdo z nich neuměl italsky. Představení poslali do Perosy P. Stuchlého, aby se věci ujal. Prožil s hochy v Perose tři těžké roky. Nebylo peněz, v domě vládla naprostá chudoba. Průkopníci ve vlasti P. Klement a Dr. Štancl dělali, co mohli, ale dílo bylo málo známé, a peníze se těžko scházely. Stuchlý s chlapci své starosti nesdílel. Naopak byl mezi nimi plný humoru a veselí. Ve svých letech s nimi hrál pohybové hry. Byl pro ně Donem Boskem a hoši ho měli rádi.
Ve vlasti se jednalo o přestěhování hochů domů, kde by se snáze uživili. Zásluhou olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana získali salesiáni dům ve Fryštáku od Školských sester III. řádu sv. Františka a v roce 1927 na svatého Václava se hoši s donem Stuchlým přestěhovali z Itálie do Fryštáku. Ani zde nebyl život lehký. Zase musel žebrat, cestovat, navazovat známosti. Dílo se pomalu rozvíjelo a od roku 1931 pravidelně vycházeli z Fryštáku chlapci, kteří se stávali novici. Přibývalo kleriků i laiků. Fryšták se musel rozšířit. Někteří odcházeli na misie. A doma se hrnuly nabídky na otevření dalších domů. Personál byl ale ještě příliš mladý a bylo třeba velké trpělivosti a opatrnosti. Don Stuchlý musel překonávat i četné obtíže. Například trvalo celých 9 let, než salesiáni získali od antiklerikálně orientované vlády státní uznání své existence. Jejich domy, které postupně otvírali, nemohly být ani jejich přímým majetkem, dokud nebyli státem uznáni. Don Stuchlý nejistou situaci trpělivě nesl.
V roce 1935 zřídili představení v Československu samostatnou provincii-inspektorii. Doposud patřili Češi i Slováci pod inspektorii jugoslávskou. Prvním inspektorem byl jmenován P. Ignác Stuchlý. Přibylo starostí. Dílo bylo v prudkém rozvoji, stavěl se kostel v Ostravě, ústav v Praze, později ústav v Pardubicích, stavělo se i na Slovensku v Bratislavě, v Žilině, a přitom byla v zemi hospodářská krize. Don Stuchlý byl pln víry v Boží prozřetelnost a v přímluvu Panny Marie Pomocnice a dovedl povzbuzovat k důvěře i své okolí.
A přišly zkoušky ještě těžší. V roce 1939 vypukla II. světová válka. Československo bylo zmrzačeno. Když slavil don Stuchlý své sedmdesátiny, bylo už českých salesiánů téměř 200 a Slováků asi také tolik. První ranou bylo, že nemohl na Slovensko, které se osamostatnilo. Představení mu ulehčili tím, že rozdělili československou inspektorii na dvě. Stal se tedy inspektorem v inspektorii sv. Jana Boska v Čechách a na Moravě. A začaly se hrnout rána za ranou. V roce 1942 v únoru zabrali okupanti dům v Ostravě, v červnu při Heydrichiádě zatklo gestapo a poslalo do koncentráku jeho nejbližšího spolupracovníka P. Štěpána Trochtu, pražského ředitele, pak muselo asi 50 salesiánů opustit ústavy a byli nasazeni na nucené práce v říši. Následujícího roku přišla další pohroma záborem ústavu ve Fryštáku. Stařeček, jak mu říkali Fryštačané, všechno statečně snášel a Panna Maria ho neopustila. Vždy se našlo nějaké řešení a dílo pokračovalo. I v době války se podařilo otevřít několik domů: v Ořechově, kam se přestěhoval noviciát z Ostravy; spolubratři si postavili na pozemku pana starosty nouzový dům v Hodoňovicích, byl tu Dvorek u Přibyslavi, kde v tamější prázdninové kolonii našli útočiště hoši z Fryštáku. Pak přišlo další ohrožení: fronta. V palbě se ocitly ústavy v Ostravě a oratoř v Brně. I zde se projevila ochrana Panny Marie. Nikdo nepřišel o život, nikdo nebyl raněn, domy neutrpěly žádnou větší škodu.
Po válce přišly i chvíle radosti. Z koncentráku se šťastně vrátil P. Trochta. Vrátili se i spolubratři z nucených prací. Byly nějaké odchody z kongregace, jak už to v těžkých dobách bývá, ale vrácený fryštácký ústav se naplnil novými aspiranty. Vrátil se i ústav v Ostravě a brzy se otevíraly další: Mníšek pod Brdy, Osek u Duchcova, Přestavlky a Trmice. Stařečkovi bylo víc jak 75 a představení ho stále nechávali v čele inspektorie. Doufal, že se jeho nástupcem stane pražský ředitel P. Štěpán Trochta. S tímto přesvědčením odjel v roce 1947 na generální kapitulu do Turína, ale nestalo se. Zato brzy po návratu přišla zpráva, že byl P. Trochta jmenován litoměřickým biskupem. Pan inspektor skromně asistoval obřadu svěcení, ale myslel si své. Jen soukromě prohodil: „Chudák Trochta… Kdyby věděl co ho čeká…”
Vysvobození k zaslouženému odpočinku přece přišlo. Na jaře v roce 1948 byl jmenován nový inspektor P. Antonín Dvořák a stařeček se vrátil do Fryštáku. Stal se zpovědníkem a konečně našel čas na salesiánskou literaturu, na „Memorie biografiche”, na které se vždy těšil, ale pro naléhavé povinnosti neměl čas je přečíst.
5. března 1950, kdy byl v Římě blahořečen nyní už svatý Dominik Savio, se večer na chodbě, obklopen kleriky, skácel raněn mozkovou mrtvicí. Pomalu se ze záchvatu dostával. Ležel ve svém pokoji, kde se neustále dnem i nocí střídalo 24 kleriků, aby mu mohli okamžitě pomoci, když potřeboval. Neustále se modlil a dával dobrý příklad trpělivého snášení nemoci.
Blížila se však největší pohroma. 15 března byli do ústavu nasazeni vládní zmocněnci. Před stařečkem se to tajilo, aby se nerozrušil. Ale za měsíc, v noci z 13. na 14. duben, byl ústav v noci přepaden policií a všichni spolubratři i hoši byli odvezeni. Stařeček zůstal sám. Zprávu o násilné likvidaci všech ústavů přijal s klidem. Převezli ho k sestrám františkánkám do Zlína a později, když se sestry musely ze Zlína vystěhovat, do nedalekého Lukova, kde byl domov důchodců. Nutno podotknout, že P. Stuchlý již v Perose jednou mezi hochy řekl, že se české salesiánské dílo dočká velkého rozkvětu, ale pak bude najednou vše zničeno. Později častěji říkával, že zemře sám daleko od spolubratří mezi „ženičkami”, jak svým nenapodobitelným způsobem vyjadřování říkal, a že bude rád, když mu podají trochu „kobzolí a kyšky”. Říkal to v dobách, kdy dílu zjevně nic nehrozilo. Bylo to jeho tajemství. Tato předpověď bývala většinou spojována s předpovědí bl. Michala Ruy o jeho misiích na severu. Ale don Stuchlý jednou výslovně popřel, že by mu Rua něco takového předpověděl.
Pobyt v Lukově byl určitou internací. Řeholní sestry ho sice ošetřovaly, ale dům řídila státní zmocněnkyně. Nesměl ven ani se někam odstěhovat. Jeho stav se natolik zlepšil, že mohl v domácí kapli celebrovat, ve svém pokoji zpovídal a přijímal návštěvy spolubratří, pokud se dostali z internace a podařilo se jim do domova důchodců v Lukově propašovat bez vědomí paní zmocněnkyně. Velkým pomocníkem byl pan kostelník, který znal poměry v ústavě. Při těchto návštěvách, nebylo jich mnoho, měl vždy živý zájem o spolubratry a povzbuzoval, vléval naději, jen vytrvat a „držet fest”. To bylo jeho oblíbené rčení.
8. ledna 1953 měl druhý záchvat mozkové mrtvice, ze kterého už nepovstal. Trpěl při plném vědomí s naprostou odevzdaností do Boží vůle. U lůžka se střídaly sestry františkánky a dominikánky zaměstnané v domově. V sobotu 17. ledna se podařilo, že se k němu dostal spolubratr P. Rudolf Chudárek pocházející z Fryštáku, který byl v té době propuštěn z vojenské služby u PTP. Mohl pozvednout jeho pravici a s ní požehnat vzdáleným synům a přátelům. Hned na to umírající klesl do podušky a klidně odevzdal duši Bohu.
Pohřeb byl ve Fryštáku ve čtvrtek 22. ledna a sjeli se na něj všichni salesiáni, kteří právě nebyli v internaci, na vojně nebo ve vězení. Nebylo jich mnoho, přijeli v civilním obleku. Obřady vykonal salesiánský spolupracovník Mons. Martin Horký, farář z Polešovic. Promluvu měl jeho bývalý žák z Fryštáku, v té době kaplan v Holešově, P. Jaroslav Janík. Ze všech projevů nad hrobem vyznívalo přesvědčení, že zemřel světec.
V roce 1988 obdrželi čeští salesiáni povolení z Říma započít proces blahořečení Ignáce Stuchlého a k jeho osobě mohl být používán titul Služebník Boží.
Diecézní proces blahořečení Ignáce Stuchlého byl zahájen 5. 3. 1993 a ukončen 20. 1. 2001. Dekret potvrzující správnost procesu přišel z Kongregace pro blahořečení a svatořečení 29. 11. 2002 a proces je nyní v další fázi v Římě.
Dne 28. září 2007 byl P. Ignác Stuchlý jmenován čestným občanem města Fryštáku. Od ledna roku 2010 byla vydána turistická známka Města Fryštáku č. 1711, s portrétem P. Ignáce Stuchlého a kostelem sv. Mikuláše. Dne 18. září bylo slavnostně otevřeno muzeum P, Ignáce Stuchlého na faře ve Fryštáku.
Od roku 2005 se 28. září, tedy v den příchodu českých salesiánů do Fryštáku, chodí pěší pouť z Fryštáku na Hostýn, kde je slavnostní bohoslužba, a zpět.